Leden 2010

Svítí slunce a já stále vidím noc

11. ledna 2010 v 18:54 Moje keci : )


,,Jen ti, co věří, že jejich život se může stát lepším si ho zažíjí ještě při svitu slunce a noc je neohrozí, my co víru pomalu strácíme si musíme počkat na to, až slunce vyjde a chodíme ve tmě tak dlouho, dokud nepochopíme, že slunce stále svítí, jen my ho zrovna nevidíme."


2. KAPITOLA - Dárek

2. ledna 2010 v 22:47 Klavírista
Tak mám tady další dílek klavíristy ... nevím, jestli stihnu zítra pridat Boba s Davem, ale pokusim se o to :) Tak já to nebudu moc okecávat a už jí pridám.

Když jsem se ráno probudil, začal denní stereotyp. Došel jsem k ledničce a zjistil, že je úplně prázdná. Určitě to znáte i vy. Zajdete si tedy něco koupit a než vystojíte frontu u pokladny, úplně vás přejde chuť. Náladu už taky pomalu ztrácíte, protože lidi jsou nepříjemní a pořád někam spěchají.

Nechtělo se mi vracet domů, a tak jsem si se svojí snídaní sedl do parku. Neříkám, že mi nebyla zima. Je taky prosinec, a i když zimy jsou teď o něco mírnější, zima je pořád něco málo pod nulou. Vzal jsem si čerstvě koupený rohlík se slaninou a sedl si na nejbližší lavičku, která byla pod krásnou mohutnou lípou. Zajímavé. Srdcovité listy, člověk by řekl, že je to symbol lásky a jako národní strom ho máme právě my. Náš národ, jenž je plný ponořen v závisti.

Jedl jsem a poslouchal zpívající ptáky. Zahlédl jsem taky jednu veverku. Taky bych někdy chtěl mít tak bezstarostný život. Jen tak si skákat po větvích a hrát si s nimi. Být volný jako divoký kůň a přesto okolo sebe stále někoho mít, jako vlk ve smečce.


Rozhodl jsem se jít domů, přeci jen tu bylo trochu zima. Loudal jsem se domů. Už jsem ani necítil nohy a nos sem musel mít červený jako jahoda, ale za to co jsem viděl to stálo. Naproti mě stála cedule s nápisem Předvánoční koncert klavíristy Robina Hájka v kavárně U zapadajícího slunce. Podíval jsem se na ceduli ještě jednou. Dneska v pět? To je přesně za sedm hodin a dvacet pět minut. Byl jsem rozhodnutý, že tam půjdu. Musel jsem ho slyšet zase hrát. Vidět jeho prsty. Zeptat se ho jak to dělá, že jeho prsty jsou jako andělské. Najednou už mi nebyla taková zima. Těšil jsem se jako malej kluk, že zase uslyším tu hudbu.

Skoro až jsem doběhl domů, i když nevím, k čemu mi to bylo, když jsem stejně doma čekal až do tří hodin. Vzal jsem si černé rifle a bílou košili. Chtěl jsem vypadat dobře, jak se sluší na člověka, který chce jít do společnosti. Své tmavě hnědé vlasy jsem si upravil tak, aby nepůsobily jako vrabčí hnízdo. Obul jsem si černé boty a vyšel ven. Nevím proč, ale byl jsem nervózní a moje klapající boty o dlažební kostky tomu taky zrovna nepomáhaly.

Konečně jsem dorazil do kavárny. U dveří mě přivítala milá žena. Byla krásná a její černé vlasy jí sahaly do půli zad. Ukázala mi místo, kam se mohu posadit. Moc lidí tu nebylo a tak jsem mohl sedět skoro před klavírem. Koukl jsem se na hodinky a zjistil, že tu budu ještě dlouho čekat. No nevadí. Za chvíli ke mně přišla ta samá žena.
,,Objednáte si něco?" Mile se na mě usmála.
,,Vodu prosím." Odpověděl jsem. Sice se neubránila podiveného výrazu, ale příjemná byla stále. Něco si zapsala a odešla k pultu.

,,Kampak tu vodu neseš?" Zeptal se sametový hlas a já ztuhl.
,,A copak tě to zajímá Robi?"
,,Já jen, že moc lidí si v kavárně vodu nedá." Usmál se a pak pokračoval. ,,Pojď se mnou… ona ta voda chvilinku počká."
,,Já ale…. No dobře, ale jen na chvíli." Víc jsem neslyšel.

Za chvíli se ta žena vrátila. Na tácku nesla dvě vody. Stejná sklenička, ale jiný obsah vody. Položila je na stůl a na můj nechápavý pohled se usmála a odpověděla.
,,Tady je ta voda, kterou jste si objednal a ta druhá je dárek." Řekla, ale já na ní poznal, že jí někdo řekl, co mi má říci.
,,Smím se zeptat od koho?"
,,Nepřál si, aby jste věděl jeho jméno." Zase se usmála a chtěla odejít, avšak já jí zastavil.
,,Vyřiďte mu tedy prosím, že bych mu chtěl dát taky dárek."
,,Mám mu něco odnést?"
,,Ne. Chtěl bych mu ho dát osobně." Trochu se zarazila, ale nakonec přeci jenom odešla.

Za chvíli jsem slyšel kroky a mím směrem se obrátily všechny zraky v sále. Znervózněl jsem, ale nechtěl jsem se otočit. Najednou se proti mně zjevila postava. Byl to on. Nejlepší klavírista co jsem slyšel, stojí přede mnou.
,,Ahoj." Usmál se na mě klavírista a já myslel, že půjdu do kolen. Ještě že sedím. Trochu mě znervózňovaly pohledy ostatních, ale byl jsem to schopen vydržet.
,,Dobrý den." Usmál jsem se rozpačitě. Nemuseli by na nás všichni tak koukat.
,,Potřeboval jsi něco?" Zeptal se a sedl si naproti mně. Ne… jenom sem přistoupil na vaši blbou hru. Proč na nás všichni tak civí? Uklidni se. Víš co se říká, nikdy nic není tak horký jak se to uvaří. Jenom klid. Přisunul jsem mu tu plnější ze sklenic, co jsem měl před sebou se slovy.
,,Děkuji za dárek, ale dárky se nemají jen přijímat, ale i dávat." Řekl jsem značně nervózně. On na to nic neřekl a jenom se na mě usmál.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě po značné chvíli.
,,Pavel." Řekl jsem jenom, ale to už se začali lidi scházet.
,,A příjmení?" Pozdvihl obočí a já mírně zčervenal.
,,Malý." Odpověděl jsem a on do mě zabodl ty jeho modrošedé oči.
,,Už budu muset jít, tak doufám, že se ještě někdy uvidíme." Po této větě se zvedl a odešel tou samou cestou jako před chvílí přišel. Rozhlédl jsem se po kavárně a skoro všechna místa byla obsazena.

V kavárně se zhaslo a osvětlené bylo pouze místo s bílým klavírem. Místem se ozval hlasitý potlesk, když přistoupil ke klavíru. Jeho sako bylo bílé stejně jako klavír. Zasedl a jen tak se rozhlédl po místnosti. Položil ruce lehce na klavír a nechal ještě chvíli znít to napjaté ticho. Bylo to, jako když čekáte na to, až se vás blízko stojící osoba konečně dotkne. Myslím, že to znáte všichni, to napětí, které trvá jenom několik vteřin a vy přesto máte pocit, jako by to už trvalo věčnoct. Pak zazněl první tón, od kterého se rozeběhly další a další. Bylo to, jako když se díváte na ohnostroj barev a každá ta barva byla nesmírně důležitá. Hrál podobné melodie jako včera, ale přesto byly v něčem jiné.

Zase se mě naplnila ta radost. Vím, že když si pouštíte jednu skladbu do kola, za chvíli vás to omrzí. Toto bylo ale jiné. Mohl bych je poslouchat do skonání světa. Když dohrála jedna skladba, navázala ihned další. Nakonec nastal mě známí efekt se svíčkami. Bylo docela možné, že někdo pochopí alespoň trochu život právě tak jako já u této skladby. Dozněl poslední tón a on se poklonil. Jeho blonďaté vlasy mu spadly do očí a lemovaly jeho tvář. Rozezněl se potlesk, on se jenom na všechny přítomné usmál a odcházel k baru. Objednal si víno. Přicházeli za ním lidé, kteří si koncert poslechli. Vypadal, že se s nimi zná a dobře se baví. Soudě podle jejich dobré nálady, která byla docela vidět. Já jsem dál seděl u malého stolku a doufal, že si mě taky třeba všimne. Bláhová představa.
,,Dáte si ještě něco?" Zeptá se mě ta černovlasá žena.
,,Ne děkuji asi už půjdu domů." Odpovím posmutněle.
,,Nalij mu víno... na mě." Ozve se ze zadu hlas a já ihned poznám komu patří.
,,Ale já..." Chtěl jsem protestovat, ale on mě zastavil.
,,Přece by si mě neodmítl, pojď já ti představím mé přátele." Chytil mě za ruku a odtáhl k jejich stolu. V tu chvíli se na nás otočí všechny přítomné pohledy. Chvíli nastane takový to trapný ticho ze kterého mě hned vysvobodil.
,,Tohle je Pavel." Představil mě.
,,Ahoj. Já jsem Lenka." Pozdravila mě vysoká žena, která měla dlouhé blonďaté vlasy.
,,Marek." Přidal se k ní muž, co seděl hned vedle. Měl na krátko střižené vlasy a na tváři docela široký úsměv.
Pak všichni stočily pohled na muže, co spal s hlavou položenou na stole.
,,Kájo!" Snažila se ho probudit žena vedle. Byla krásná. Hnědé lesklé vlasy, hubená postava a krásně zelené oči.
,,Nebuďte ho." Zastanu se toho muže.
,,Ale Pavlíku.." Oslovila mě ta žena. ,,Stejně už musíme domů, omluvte nás. Měl toho včera moc." Usmála se na právě probouzejícího se muže. Spolu s ním se zvedla, rozloučili se s ostatními a odcházeli. Bylo mě blbý se ptát zrovna teď na to, kdo byla ta žena a tak jsem si řekl, že to nechám na později.
,,Já jsem Sára." Mrkla na mě poslední z jeho přátel. Měla světle hnědé vlasy a vzhledem nijak nevyčnívala z davu. Byla z nich nejmladší a mě nejsympatičtější. Robin mě postrčil ke stolu a donutil mě tím sednout si těsně vedle ní. Číšnice mi přinesla víno a dolila ostatním.
,,Tak Robi, kdy budeš mít další koncert?" Zeptala se Sára a vypadalo, že jí to vážně zajímá.
,,No kdy?" Připojili se ostatní. Robin se usmál a pak na jejich otázky odpověděl.
,,No …" chvíli se odmlčel. ,,Pozítří v Brně, ale odjíždím už zítra navečer. Přijdete?"
,,To si piš, že jo." Usmála se Lenka.
,,Jo, přece si tě nenecháme ujít." Přidal se k ní Marek.
,,Jo taky bych tě nerada prošvihla." Usmála se na něho Sára a mrkla na něj.
,,A co ty? Přijdeš?" Obrátil se na mě. ,,Nebo se ti nelíbí, jak hraju?" Usmál se a na jeho hlase bylo znát, že si se mnou jen hraje.
,,No... Já nevím, nebudu se tam mít jak dostat." Trošku jsem znejistěl. Je možný, že by ho zajímalo, jestli tam pojedu? Ne. Jasně že ne … řečnická otázka. Stejně tak, jako když se vás někdo zeptá, jak se máte a přitom ho to vůbec nezajímá.
,,Pojeď s námi. V autě budeme mít ještě místo." Začala Sára.
,,No… když já…"
,,Nic neříkej… Jestli se ti líbí, jak Robin hraje, tak nevidím žádný problém."
,,V kolik jedete?" Zeptal jsem se nejistě a všichni se rozesmáli.
,,Jo to ještě nevim." Usmála se Sára a pak mi dala pusu na tvář. ,,Jsem ráda, že jedeš."